Trauma treatment

Jedná se o soubor metod, které slouží k práci s následky traumat. Danou problematikou se zabývá například Peter Levine, který vychází z toho, že zvířata v přírodě jsou mnohokrát vystavena traumatickým událostem a jejich organismus je schopen se s následky těchto událostí efektivně vypořádat. U lidí je tato schopnost často zablokována. Přičemž příčinou vzniku traumatických symptomů není „spouštěcí“ událost sama o sobě, nýbrž symptomy pocházejí ze zamrzlého zbytku energie, která se nezpracovala a nevybila. Tato nevybitá energie je ohniskem, ze kterého vznikají symptomy traumatického stresu. Danými technikami můžeme krok za krokem, zpravidla jemně a citlivě, obnovit rovnováhu v naší nervové soustavě tak, aby byla obnovena její funkčnost, stabilita a odolnost. Následkem této práce nad námi traumatické symptomy ztrácejí svou moc.

Vědomá pozornost orientovaná na pociťovaný smysl je prostředkem k jemnému vybití energie, které je stejně účinné jako vybití u zvířat. Obnovení pružnosti naší nervové soustavy nás vede zpět do plnohodnotného života.

Je dobré vědět, že je daleko snadnější traumatům předcházet, než pracovat s jejich následky.

CO JE TRAUMA A CO NÁM ZPŮSOBUJE

Trauma je existenčně hraniční zkušenost. Tedy zkušenost, která je na hranici toho, co jsme schopni unést vlastními silami, přičemž rozhodující je vždy vnitřní prožívání dané situace každým z nás. To co pro jednoho člověka bude takřka bezvýznamné, může být pro jiného zraňující až traumatizující. V tu chvíli se  aktivuje náš obranný mechanismus zajišťující přežití. Zraněná část duše se odštěpí a je vytěsněna do nevědomí.

Tím jsme ušetřeni bolestivých vjemů, které tato část nese, avšak současně s tím přicházíme i o veškeré její kvality a energetický potenciál. V módu vytěsnění nám nejsou k dispozici. Vytvoří se tak energetický, emoční a následně i fyzický blok. Něco nám chybí, nežijeme plně, celou svou bytostí, v neúplnosti pouze přežíváme. A protože vše co se  odehrává na úrovni duše se zapisuje – somatizuje – také do našeho fyzického těla, trpíme různými bolestmi, nemocemi, opakujícími se zraněními.

Navíc ty části duše, které byly odštěpeny od zdravého zbytku nemají možnost se zahojit, uzdravit, nemají možnost se jakkoli dál vyvíjet. Zůstávají zamrznuté přesně v té fázi vývoje a přesně v takovém emočním náboji, v jakém se nacházely v okamžiku jejich odštěpení . A takto zamrznuté mohou vyčkávat měsíce, roky a dokonce i celé generace, neboť v poli rodinného systému jsou všichni členové na úrovni nevědomí vzájemně propojeni a vytěsněná zranění předků jsou tak předávána – otiskávána – do nevědomí jejich potomků. A jsou stejně tak „živá“ jako v okamžiku jejich vzniku, bez ohledu na to, zda o samotné situaci vzniku dnes žijící členové rodinného systému vědí, nebo byla již dávno zapomenuta, či cíleně zamlčena – tzv. tabu témata rodu.

Naše duše ale touží po tom, aby byla zahojena a trhliny v ní se zacelily. K tomu, aby byla povšimnuta i se všemi bolestmi, které ji tíží, využívá nástroje zrcadlení se do vnějšího světa. Na základě rezonance podobného s podobným přitahuje z vnějšího světa svůj vlastní odraz, abychom ji uviděli, abychom pochopili a ona se mohla vrátit do tady a teď. Většinou však neúspěšně. To co nám ukazuje bývá pro nás natolik nepříjemné, bolestivé, či strach nahánějící, že se tomu raději snažíme vyhnout. Nechceme vidět, nechceme slyšet, bojíme se cítit. A tak zůstáváme poloslepí, polohluší a odstřižení od svých skutečných pocitů. Za každou cenu se snažíme vyhnout vlastní bolesti a stojíme v odporu proti všemu, co nám ji připomíná. V této polovičatosti však není možné nalézt zdravý střed, není možné nastolit rovnováhu. Otupělost nebo přecitlivělost, vyčerpání nebo hyperaktivitu s neschopností relaxace a uvolnění… Život je plný podmínek a kontroly nebo naopak pozbývá jakékoli struktury a je ponořen do zmatku a chaosu. Opakujeme stále stejné destruktivní vzorce.