TRAUMATA A VNITŘNÍ OSOBY

Pracuji jako koučka, mentorka a systemická terapeutka a svým klientům poskytuji konzultace zejména v oblasti kariéry, podnikání, zdraví či vztahů. V řadě případů se však klient dostane v průběhu terapie do bodu, kdy práce na vědomé úrovni nestačí. Problém bývá uložen na úrovni nevědomé, a pak je třeba pracovat s těmi částmi klientovy duše, které byly vytěsněny do nevědomí. Na scénu tak přicházejí traumata a vnitřní postavy…

PROGRAMY NA NEVĚDOMÉ ÚROVNI

Nejspíš i vy znáte takové životní situace, ve kterých nestačí vaše pouhé uvědomění, že byste něco chtěli změnit. Buď vám chybí znalost toho, jak byste to mohli změnit, anebo vás vaše chování a nutkání pořád vede jinam, než chcete.

Za tím vším stojí fakt, že to, co ve skutečnosti ovlivňuje váš život (vaše vztahy, chování, vnímání světa, zdraví nebo nemocnost, výběr práce, výběr partnera, zacyklení se ve škodlivých návycích a vzorcích chování apod.) vychází z prožitých traumat, a to jak traumat vašich vlastních, tak traumat vašich předků.

Při této práci používám různé metody. Důležité je zviditelnění a pojmenování toho, proč se nám děje to, co se nám děje, či případně, proč se nám něco neděje, ačkoli na to vynakládáme tolik úsilí. S klientem pak hledáme, co to je, co ho ve skutečnosti „táhne“ kamsi, přestože jeho vědomí chce pravý opak. Dalším krokem je najít příčinu, např. použitím konstelačního náhledu.

CO SI MÁME PŘEDSTAVIT POD POJMEM TRAUMA?

Pojem „trauma“ (neboli „mezní existenciální zkušenost“) zahrnuje jak události, které vnímáme jako „traumatické“ i v běžném kontextu, například úmrtí blízkého člověka, sexuální zneužívání, potrat nebo autonehodu, ale patří sem i situace, které nejsou natolik zřejmé, jako třeba odchod partnera, komplikovaný porod, pobyt v nemocnici bez přítomnosti matky v dětství či „přítomná nepřítomnost“ rodičů v dětství. Také sem patří i obdobná traumata našich předků, a tady navíc nacházíme i válečná traumata, násilná úmrtí a řadu jiných emočních zátěží.

Trauma by se rovněž dalo popsat jako zkušenost, která je na hranici toho, co jsme schopni unést vlastními silami, přičemž platí, že není důležitá událost sama, ale to, jaká je (byla) naše reakce na tuto událost. To, co je pro jednoho člověka téměř bezvýznamné, může být pro někoho jiného zraňující až traumatizující, a obráceně.

JAKÉ METODY PŘI PRÁCI POUŽÍVÁM

Velmi účinnou je metoda dialogu s nevědomím a vnitřními postavami („Voice Dialogue“) a metoda konstelací traumatu. Podstatou těchto metod je práce s traumatizovanými strukturami jedincovy duše a s jeho strukturou pro přežití, které se staly vnitřními postavami.

Využíváme při tom tzv. externalizaci vnitřních postav (částí duše), kdy je vynášíme na povrch a do prostoru. Základem této metody je i fakt, že energie traumatického šoku se primárně ukládá v naší autonomní nervové soustavě a v našem těle, a proto je důležité pracovat i s tělem. Duch nese traumata duše, duše je v těle a bolest duše je ukládána do těla – a přes tělo se poté naopak můžeme dostat k traumatu, které bylo vytěsněno. Tato metoda pracuje tedy i s fyzickou bolestí.

Pokud jde o transgenerační traumata (mezní existenciální zkušenosti našich předků), v těchto případech se pracuje se zrcadlením historického kontextu, dynamiky pachatelů a obětí prostřednictvím konstelační práce s traumaty se zaměřením na práci s tělem. Do tohoto generačního historického kontextu je totiž naše vnitřní postava (část naší duše) chycena a zapletena a je nutno ji „vyplést“.

JAK VZNIKÁ TRAUMA A VYTĚSNĚNÍ?

Jak už jsem zmínila, pojem trauma zahrnuje veškeré projevy lidské existence, které jako následky existenčně hraniční zkušenosti vedou ke štěpení (disociaci) v duši.

Traumata přitom nevznikají jen v průběhu našeho vlastního života nebo v prenatálním období a při porodu, ale existují i tzv. systemická traumata, což jsou přenosy z rodinného systému neboli „transgenerační traumata“.

Pokud jsou tato traumata obzvlášť silná, jejich přítomnost ve vědomé části naší mysli by ohrožovala naše duševní přežití. Pro zachování našeho přežití jsou tedy tyto traumatické události vytěsněny do nevědomí a naše vnitřní postavy začnou střežit přístup k těmto traumatickým obsahům duše, čímž chrání naše vědomí před jeho zaplavením.

Díky své funkci jsou tyto vnitřní postavy nadány velkou mocí, která významně převyšuje moc našeho vědomí, a proto se v našich životech objevují situace, se kterými nemůžeme hnout a nevíme proč.

Tato ochrana našeho vědomí má však vedlejší negativní účinky. Platíme za ni cyklením se v omezujících životních vzorcích, pouhým přežíváním místo skutečného a radostného žití, zúženým myšlením, které nám nedovoluje využívat skvělých příležitostí, jež se nám nabízejí, zkresleným vnímáním okolního světa, nemožností rozvinout svůj potenciál a setrvávání v nesvobodném výběru/volbě.

CO JSOU TRANSGENERAČNÍ TRAUMATA?

Vnitřní osoby také zobrazují traumatické zážitky našich předků (rodinného systému). Tím se chce říci, že jsou v nás menší či větší měrou otištěny i traumatické zážitky předků, které na nás působí a ovlivňují náš život a naše reakce. Tyto vzorce chování a jednání jsou otisknuty do naší duše, našeho ducha, našeho těla i našeho DNA.

Tato traumata se napříč generacemi projevují v mnoha podobách: mohou to být nejrůznější nemoci, psychické poruchy, alkoholismus, násilí, sebevraždy, potraty, nehody, ztráty majetku, výběr „nevhodných“ partnerů, „zamrznuté emoce“, nízká životní energie a mnoho dalšího.

Tohle všechno pak určitým způsobem v průběhu dětství, dospívání i dospělého života dopadá i na nás a naši osobnost a stává se to vůdčím motivem naší vlastní duše. Výsledkem je, že i my si do svého vlastního života přitahujeme mezní existenciální zkušenosti podobného typu.

Můžeme to přitom vnímat jako negativní naprogramování, nicméně ve skutečnosti jde o to, že to, co bylo kdysi marné či nemožné, co bylo zmařeno, zraněno či zničeno, ať už v našem vlastním životě, nebo v životě našich předků, usiluje o zviditelnění a „vyléčení“ tím, že se to dere na povrch, čili do vědomí.

PROČ TO NEDOKÁŽEME OVLIVNIT VĚDOMOU VŮLÍ?

Jak už jsme si řekli, naše vnitřní postavy jsou nadány větší silou a mocí než naše vědomí, a i tyto části naší duše mají svou vlastní „vůli“. Tuto „vůli“ jednotlivých částí duše, které jsou odštěpeny či zapleteny v poli předků, přitom pociťujeme jako sílu, která nás kamsi táhne – cítíme ji jako „tah“ nevědomí, a tento tah se nás snaží dostat někam jinam, než je vůle našeho dospělého vědomí.

Většinou se projevuje jako přitahování k něčemu, co pro náš život není dobré, vhodné, nebo je to dokonce nebezpečné. Oběti to navzdory všemu, co vědí, znovu a znovu táhne k agresorům, jiné typy lidí zase nevysvětlitelně fascinuje nebezpečí a další zas musí stále pomáhat či zachraňovat, přestože na to svými silami nestačí a vyčerpává je to.

Tohle vše se ovšem odehrává na nevědomé úrovni, neboť to, co se má realizovat, je skryto právě v nevědomí. My pak nejednáme skutečně svobodně, ale podléháme nevědomému nutkání. Vůle naše dospělého vědomí může nanejvýš mírně ovlivňovat vůli nevědomí, která je ale ve skutečnosti mnohonásobně silnější než vůle našeho dospělého vědomí. Její sílu také umocňuje fakt, že naše i transgenerační traumata mají tendenci se řetězit nebo vrstvit a opakovat, a proto je závažnost, vliv a dopad jejich následků podstatně silnější než naše vědomá vůle.

Jelikož je ale naší potřebou žít zdravé a celistvé životy, proto v nás to, co bylo potlačeno a vytěsněno, usiluje o své zviditelnění. Znamená to, že si naše duše i nadále neúprosně přitahuje právě takové životní okolnosti, v jakých se může zrcadlit se svými traumatickými ranami. Ve své touze po scelení si nenechá ujít jedinou příležitost, aby opět ukázala, co je v ní odděleno traumatickým rozštěpením a má být znovu spojeno a „vyléčeno“.

MÁ TO ŘEŠENÍ?

Jsou to právě výše popsané metody, které umožňují nalézt naše zranění, vzorce chování, rozplétat různá zapletení a scelit části duše, které byly odděleny traumatickým rozštěpením a vytěsněny. Zkušenosti s řadou klientů ukazují, že je možné s traumaty pracovat a odstranit či zmírnit jejich negativní vliv na naše životy a naše fungování.